Brave Soul

DSC_1000_postcard.jpgdetail (1)front (6)_postcardnature (2)front (1)_postcard.jpgback (5)

Brave soul.
O statečnosti duše.
Dovedete si představit, co všechno musí snést a vydržet. A jak dlouho? Naše nálady, naše osobní bitvy, naše bitvy s okolím, naše euforické stavy. To všechno. Všechno, co cítíme, vnímáme a jakkoliv se nás dotkne. Méně či více. Právě teď, zítra i za 10 let. Do smrti. Vše, co námi projde. Všechno, co v nás už pořád zůstane.
Vzpomínky jsou momenty. Chvíle, kdy jsme cítili něco, co se do nás otisklo. Chvíle, kdy jsme NĚCO cítili.
Momenty, kdy se duše rozechvěje. Ty jsou opravdovým kořením života.
N.

 

Advertisements

Our first Hen party

rozlučka (1)rozlučka (2)_postcard.jpgDSC_0484.jpgrozlučka (4)rozlučka (5)

Léto je definitivně a nenávratně fuč. Je tedy načase reflektovat. Červenci, ukaž, co máš…
K jedné z nejkrásnějších vzpomínek letošního léta patří rozhodně rozlučka se svobodou, kterou jsme uspořádaly pro první nevěstu naší dívčí crew – Dominičku.
Díky holky ❤
Nikola

Groceries

DSC_0151DSC_0095DSC_0142DSC_0153DSC_0146

Když jsem byla malá, nesnášela jsem nekonečně dlouhé nákupy potravin. Tenkrát jsme s mamkou chodily do Billy. Hned za vstupními dveřmi byl ten kouzelný roh. Nejhezčí věc v celém obchoďáku. Jednou tam bylo autíčko, podruhé zase vrtulník…
Scénář byl pokaždé stejný:
“Nikolko, až půjdeme z nákupu, tak se povozíš, slibuju, jo zlatíčko?” “Ale mamíí, ja ci teď!” Následovala hysterická scéna.
Poslušné sezení v košíku bylo dalším předmětem sváru. Jeho řešením byl rohlík, nanuk nebo “bobún”. Cokoliv, co mi, alespoň na chvíli, zavřelo pusu.
Z 10 návštěv Billy, jsem 9 x ztropila scénu. Důvod byl pokaždé stejný: “Mami, já to prostě ciii”! Ať už to bylo puzzle, které jsem nemohla složit dřív než za dalších 10 let, nepříčetně drahá panenka, autíčko nebo cokoliv jiného, co moje dětské oko zaujalo natolik, že jsem to zkrátka MUSELA mít.
Závěrem bylo, jak si jistě dovedete představit, totální vyčerpání. K mamky smůle – jen to její. Já jsem měla energie na rozdávání. Také bohužel pro ni.

Nikola

P.S.: Cestou domů jsem skákala na kárce tak dlouho, dokud jsem jí jednoho dne neprošlápla. Promiň mami, ale ty víš, že to bylo z čisté lásky. ❤

P.S.S. Pánbůh mi to oplatí na dětech…já vím.

 

Velvet dress

DSC_0348.JPG
Archives, 12062016.
DSC_0344.JPGDSC_0350
Vzpomínky jsou jako vybledlá fotka. Trošku v mlze a kouzelný. Některý momenty jsou tak emočně přeplněný, až jsou mlhavý. Jako pára vzrušení, vzteku, radosti či smutku, která rozostřuje obraz. Přesto mu neubírá na jasnosti a kráse. Naopak. Dodává mu to kouzlo. Rozostřený, ale přesto tam. Napořád.
Přesně jako ty vybledlý fotky.
Memories are just like a faded photo. Bit hazy and magical. Some moments are so full of emotions, that smudge them. It’s like a steam of excitement, anger, joy or sadness, which blurs the picture. Yet, it still has its clarity and beauty. It gives them the magic. Blurry but still there. Forever.
Just like those faded photos.
Nikola